Sigrun | Swedish adventure I.

Hej!

Konečně jsem tu s prvním článek o svém týdenním pobytu ve Švédsku. Tak do toho.

O odlétání z Prahy do Copehagen (mohla bych psát Kodaň, ale to není tak cool) už jsem vám psala. No a jak to pokračovalo při příletu? Jako jedno velké dobrodružství. Pokud bych měla říct něco, v čem jsem dobrá, určitě by to byla schopnost ztratit se kdekoliv. Ano, uhádli jste. Podařilo se mi ztratit na letišti a potom i na nástupišti na vlak! Když jsem totiž vystoupila z letadla, prostě jsem šla doleva, jako ostatní a dorazila jsem k duty free shopům. Jenže zavazadla nikde. Tak jsem se vrátila zpátky a narazila na nápis Lounge. Ani, vím, že to neznamená zavazadla, ale jak jsem byla nervózní, tak jsem se tam prostě šla podívat. Tak jsem chvíli okouněla u vchodu a pak si řekla, že to asi nebude to pravé (taky že ne, byly to salónky pro odpočívání..). Pak jsem konečně vyděla nápis Baggage reclaim, tak jsem ho následovala. Jenže jsem došla po schodech do něčeho, co vypadalo jako parkoviště a nikdo tam nebyl. Tak jsem se radši podívala do slovníku a tam bylo, že reclaim znamená reklamace, takže asi sleduju nesprávný bod. (teď už taky vím, že to znamená výdej zavazadel, ale stres prostě vždy udělá své). Tak jsem se zase vrátila a našla další nápis s baggage reclaim, který ukazoval na nějaký pidi eskalátor. Přišlo mi to nějaké divné. Potom, co jsem ještě prokřižovala půlku letiště jsem se málem rozbrečela, že sem prostě fakt idiot a ztratila sem se na blbém letišti. Pak jsem si ale řekla, že nebudu fňukat a radši se někoho zeptám. Vrátila jsem se tedy k salónkům a zeptala se toho "recepčního" nebo co tam byl a ten mě poslal dolů po těch eskalátorech. No tak jsem to tedy nakonec zdárně našla a když jsem přišla k tomu pásu, jezdil tam už jen můj kufr. No, aspoň jsem se nemusela nikde mačkat. 

Další challange bylo koupit si lístek na vlak a najít nástupiště. Vcelku brzy jsem zjistila, že lístky se kupují v automatu. Tak jsem tam naklikala něco, co se mi zdálo správně a zaplatila (111 SEK tzn kolem 400 korun za 40 minutovou jízdu!). A teď zas najít, kam se nastupuje. Byly tam dvě koleje a co myslíte, samozřejmě jsem si vybrala tu špatnou. Tak jsem na té první chvíli okouněla a hledala, jestli ten vlak staví na zastávce, co potřebuju. Už ani nevím jak, jsem zjistila, že vlaky do Švédska jezdí z druhé koleje.  Tak jsem se tam tedy dovlekla, ale před vstupem stála banda chlápků, co něco kontrolovali. Myslela jsem, že kontrolovali jízdenky. Tak sem jí vytáhla, jenže pak jsem viděla, že kontrolují pasy. Tak jsem se zastavila asi metr před nimi, všichni na mě koukali a já prozměnu začala hledat pas. No pak už jsem konečně našla na tabuli, že vlak staví v mé stanici Lund C, akorát že přijedu později než jsem měla v plánu. Byla jsem z toho trochu naštvaná, protože od 17 začínala grilovačka a já teprve někdy v 18 vyjížděla. Po nekonečné cestě vlakem, který v každé stanici stál snad 10 minut (už jsem zjistila, že vlaky z Dánska do Švédska se hodně kontrolují, kvůli uprchlíkům, ale naopak je to v pohodě a rychlejší) a domlouvání s Louise (mojí hostitelkou) po facebooku jsem dorazila do Lundu. Nutno ještě zmínit, že jsem se strašně těšila na přejezd přes Öresung bridge (most, který spojuje Dánsko a Švédsko), ale nakonec jsem viděla akorát moře okolo, protože jsme jeli pod mostem a občas tunelem. No nic.

Na nádraží v Lundu si mě konečně vyzvedla Louise a mohlo se jít "domů". Cesta byla super, protože trvala asi 20 minut a já musela táhnout skoro 20kilový kufr po takových těch děsných malých kostkách. A dlší překvápko bylo, že bydlí ve čtvrtém patře a není tam výtah. Uf! Ale Louise byla tak hodná, že mi kufr vynesla. Bydlela v takovém zvláštním uspořádání. Nejdřív jsme prošli skleněnými dveřmi do chodby, kde byly dva byty a koupelna.  Jeden ten byt byl její a skládal se z malinkého obýváčku s ještě menší kuchyní a z jejího pokoje. Já jsem tedy spala na velké nafukovací matraci v obýváku, ale bylo to docela fajn. Nicméně, jen jsem si hodila kufr k ní a zase jsme vyrazily na grilovačku. Bylo sice už asi půl 8 (grilovačka měla být do 8), ale obě jsme měly hlad a doufaly, že pro nás ještě zbyl nějaký burger. A zde jsem se dočkala dalšího "potěšení" a to, že škola, kam jdeme, je dva kilometry daleko. Po tom týdnu jsem si ale na chození zvykla a že je něco vzdálené dva kilometry pro mě představovalo normální vzdálenost. Jinak v Lundu (potažmo v celém Švédsku) se jezdí na kole. Ani autem, ani pěšky, prostě na kole. 

Když jsme konečně došly na místo, každá jsme dostaly burger (ňam!) a trochu se seznámily. Překvapilo mě, že se mě hned Švédi ptali na počasí (zajímavost č.2: Švédi milují bavit se o počasí), tak sjem jim řekla, že je v pohodě a přijde mi stejné jako u nás. Chvíli jsme si povídali a pak se mířilo do baru. Já ale byla strašně unavená a hlavně nejsem typ, co rád chodí do baru (což se po tom týdnu také změnilo), tak jsme s Louise šly domů. Na ráno jsem měla domluveného spicha s holkou, co bydlela ve stejné ulici, abychom šly spolu do školy. Ale o tom zase v příštím článku!