Sigrun | Zazvonily podpatky...

 ... a tanečním byl konec.

Pořád si úplně neuvědomuju, že předevčírem byl asi můj poslední den v tanečních. Já vím, že od začátku jsem je celou dobu tak proklínala. A taky že to byla hrůza. Nesnášela jsem to připravování, čučení tam apod. Ale tanec mě baví. Kdybych měla taneční na jiném místě a s jinými lidmi, určitě bych je milovala. Jenže takhle to prostě nejde.

Překvapilo mě, že pár lidí mrzelo, když jsem řekla, že asi nepřijdu. Jenže stejně. Jak by dopadnul věneček? Byla bych tam sama. Jako vždycky. A to je to, o co mi jde. Kdyby tam byla ségra nebo máma, nebo aspoň kamarádi, které jsem chtěla pozvat. Měla bych pocit, že v tom houfu všech mě někdo sleduje. Pro někoho je důležité, co dělám. A budu jedinečná. Jenže takhle? Zase sama? Budu jen nezajímavou částí celku. Všímali by si mě jenom tak maximálně z důvodu, že bych měla červené šaty. Což je na věneček asi trošku nevhodné. Jenže já jsem velmi ale velmi šetřivý typ. Po mamince. Takže dávat nějaké dva litry jen za půjčení šatů? Nejsem blázen. No takže prostě nic.

Na jednu malilinkatou stránečku mě to mrzí, ale na druhou, větší, je mi to celkem fuk. Stejně, buď budu někde tajtrdlíkovat a akorát pak nebudu moct chodit, nebo budu v klidu doma, udělám  si, co potřebuju a pohodička. Člověk by ale neřekl, jak si po tomhle najednou začne cenit volného víkendu.

Takže suma sumárum? Jsem ráda, že jsem se naučila tancovat a jsem ráda i za nějaké chvíle v tanečních. Ale nikdo už mě tam nikdy neuvidí. Jinak perlička na závěr: ten pocit, když vám kluk narovinu řekne, že je těžké, koukat vám do očí.

Tak tancování zdar a na závěr přidávám svůj nejoblíbenější tanec:

 Cha cha cha!